V publikaci Jaroslava Seiferta Hvězdy nad Rajskou zahradou z roku 1929, na str. 22 autor uvádí: „Bylo opravdu zbytečným symbolem odevzdávat klíče prázdných pokladen tohoto proletářského předměstí městu zlatému, neboť Žižkov nestane se nikdy Prahou, i přesto, že vepsali do jejího znaku liché číslo XI. Zachová si ve své lepší části tvář dělnické a maloměšťácké bídy, tak jako pověstný Norimberk svůj středověk. Existovala-li již z dob monarchie rakouská přezdívka samostatné republiky, ponechme mu ji, i když toto slovo ztratilo dávno svou revoluční vůni a nikomu dnes již ani nenapadne spojovat je s obrazem barikád, střelbou v ulicích a vířením bubnů při světle pochodní. Samostatná republika vzkvétá i nadále“.
I v publikaci Zdeňka Šestáka Jak žil Žižkov před 100 lety z roku 2005 je na str. 10 podotknuto: „I po zapojení Žižkova do Velké Prahy, k němuž došlo až v roce 1922, si Žižkov zachovával svou typickou atmosféru. Nezmizel ani pojem svobodné žižkovské republiky, užívaný zejména v humoristických spojitostech už za c.k. mocnářství, kdy řeči o republice měly vlastně patřit k těmi vlastizrádným.“
HORY VINIČNÍ V OKOLÍ PRAHY
V písemných pramenech XII. století se nacházejí zmínky o dvou kopcích, které byly zdaleka viditelné před Prahou. První vrch měl název Hora šibeniční (r Galgenberg = Hora šibeniční), a tak je označován ve starých mapách. Sloužil jako popravčí místo pro odsouzené delikventy ze Starého Města pražského. Po založení Nového Města pražského císařem Karlem IV. ve 14. století, mělo i toto město své popraviště, které se nacházelo nedaleko staroměstského. Našli bychom je i na nejvyšším místě v ulici Příběnické.
Druhý vrch, Hora Vítkova, byla pojmenována po pražském měšťanu Vítkovi z Hory, který zde vlastnil rozsáhlé vinice a připomíná se ve XIV. století.
Horu Vítkovu od Hory šibeniční oddělovalo od sebe údolí, pozdější jako Vídeňská silnice.
Poznámka:
Pro úplnost je třeba dodat, že ani badatel – historik Miloslav Mikota nenalezl v písemných pramenech žádný doklad pro umístění popraviště na vrchu sv. Kříže, které bývá často vzpomínáno jako popraviště. Zřejmě jen omylem byl jako Šibeniční vrch označen vrch sv. Kříže na plánu Prahy z let 1833 až 1835.
Když v roce 1358 císař Karel IV. nařídil osázet návrší kolem Prahy vinnou révou, okolí Prahy se proměnilo. Není bez zajímavosti, když 16. února 1358 byl příkaz k osázení císařem vydán, vztahoval se k osázení neplodné části pozemků révou, do 14 dnů již měli majitelé půdy započít s pracemi. Kdyby z nějakého důvodu nemohli anebo nechtěli tomuto nařízení vyhovět, mohl s jejich pozemky disponovat perkmistr, což byl úředník ustanovený nad vinicemi. Zakládání vinic asi nepostupovalo tak rychle, jak si panovník představoval, proto byl vydán 12. května téhož roku nový list, kterým se upravovala lhůta platná pro jejich zakládání. Souvisela s perkmistrovým vyzváním a neměla být delší než 4 týdny. Pás kolem města, zvláště na východ od Prahy, se stal finančním zdrojem příjmů majitelů i pěstitelů révy, protože tito sami vinice rozšiřovali. Karel IV. dal zároveň podnět k osídlení uvedených oblastí. K vysazování vinic a jejich obdělávání bylo potřeba pracovníků a tak kolem založených vinohradů byly stavěny viniční lisy, vížky, sklípky, přístřešky pro přespávání i výstavnější pavilónky pro kratší pobyt majitelů vinic. Časem nechyběla ani obytná a hospodářská stavení. Hory viniční představovaly rozsáhlou oblast, která se táhla od nynějšího Karlína, přes Žižkov až po Karlov.
Život na vinicích byl přerušen husitskými válkami, ale dá se říct, že se vinařství stále ještě dařilo. Měšťané si prodejem produktů z vinic nahromadili jisté bohatství. Porážka stavovského povstání a události, které potom nastaly, znamenaly počátek úpadku vinic a konec pražskému vinařství. Bylo to způsobeno nejen vojenskými tábory a rabováním, ale i z příčin konfiskací, když jejich majitelé byli vyhnáni z města i ze země. Uvádí se, že mnozí měšťané jako pěstitelé vinné révy byli pokutováni ztrátou majetku. Poničené vinohrady se postupně začaly využívat k jiným účelům. Na mírnější svahy byla navážena zemina, zakládány zahrady, sady atp. Uvádí se, že na počátku XVIII. století zbyla z původní rozlohy vinic asi ¼ viničních pozemků. V ojedinělých případech zůstaly zachovány původní názvy vinic, dvorů a statků. Nové usedlosti vznikaly téměř vždy v okolí cest a silnic – např. Ševčíková, Proutková, Miranka, Smetanka, Parukářka, Pražačka, Ohrada, Sklenářka, Výšinka.
Poznámka:
V Zevrubném popisu rozdělení království Českého z roku 1854 je uvedeno, že území osad viničních náleželo do kraje Pražského, okresu karlínského, fary v Olšanech. Z tohoto důvodu jsou čísla popisná pro zde uvedené nemovitosti jiná, než v samotné obci Olšany. Olšany čísla (popisná) měla dávno určena, ale přesto se často a zaměňují.
VZNIK OBCE VINOHRADY
V roce 1849 byly všechny pozemky viničních hor, ležící na západní straně Prahy, za branami Újezdskou a Strahovskou, přiděleny k obcím Smíchovu, Košířům, Břevnovu a Dejvicím. Ostatní pak za Žitnou, Koňskou, Novou a Poříčskou branou a mezi vinicí Folimankou a vrchem Vítkovem, měly být sloučeny v jednu samostatnou katastrální obec – obec Vinohrady. Stalo se tak guberniálním rozhodnutím ze dne 13. 6. 1849. Tato rychle se rozrůstající obec dostala dalším rozhodnutím ze dne 7. 1. 1867 název Královská vinohradská obec. Časem vznikla myšlenka, aby se tato jednotná obec o rozloze 785 ha rozdělila na obce dvě. Zemský výbor ze dne 16. 7.1 875 tedy rozhodl následovně:
- VINOHRADY I – dnešní Žižkov
- VINOHRADY II – dnešní Vinohrady
O dva roky později, tedy 7. 8. 1877 příslušné ministerstvo vydalo povolení, aby Vinohrady – díl I, přijaly nový název obce Žižkov a Vinohrady – díl II si mohou ponechat pojmenování Královské Vinohrady, protože se tak presentovaly. Žižkov měl, pokud se týká přílivu a usazování obyvatel, pestrou minulost. Zde, v těchto místech, byly osady ve XIV. století, které měly tradici. Byly to zejména Olšany a Šešovice, ves, která stávala u cesty k Malešicům. Uvádí se, že ves Šešovice zanikla patrně v době bělohorské. Nová bádání připouštějí, že ves nezanikla, ale byla přejmenována na Hrdlořezy. Ale i jinak se v této části viničních hor, tzn. na budoucím Žižkově, zachovalo více starobylých názvů míst i usedlostí, než v obci Vinohrady. Podle počtu obyvatel bydlelo ve 347 domech, v této době, kolem 19.549 lidí. Žižkov nebylo možno také pokládat za venkovskou osadu, protože na tomto území bylo pouze sedm polních hospodářství, 15 továren a kolem 900 jiných průmyslových a obchodních živností. Žižkov byl v tomto smyslu předměstím průmyslovým, a začal být po městsku vybaven. Ulice byly dlážděny a osvětlovány, obecní stoky vyzděny, měl policejní řád a inspektorát, byl zřízen hasičský sbor se strážnicí, budoucí město mělo dvě měšťanské školy, poštu, lékárnu, prodejny s knihami a pohřební ústavy.
OLŠANY A ZALOŽENÍ HŘBITOVŮ
Větší osídlení na východ od Prahy probíhalo v osadě s původním názvem Volšany. Jejich vlastníkem byl ve 14. století klášter sv. Ambrože (Ambrosiáni), který založil na Novém Městě pražském císař Karel IV. V husitské době klášter zanikl a Olšany připadly obci novoměstské. Potom se majitelé střídali. Po bitvě na Bílé hoře se připomíná „dvoreček volšanský“, prázdný, od vojska vydrancovaný. Byl majetkem Staroměstkých, kteří statek spojili s Libní a přejmenovali ho na Libeňský dvůr. V 17. století několik let řádil v Praze mor, jehož následkem zemřelo mnoho tisíc lidí, které nebylo kam pochovávat. Malé hřbitovy u kostelů ve městě nestačily zemřelé pojmout a radní ze Starého Města, Nového Města a Židovského Města museli hledat volné pozemky za hradbami. V roce 1680 prodává zemský prokurátor Jakub Štika rozlehlou zahradu v Olšanech obci staroměstské pro založení morového hřbitova. Za pár měsíců po této koupi, byly prodány i pozemky na hřbitovy dalším dvěma městům. V blízkosti ulici Čajkovského byl založen morový hřbitov pro zemřelé z Nového Města pražského a pozemek v okolí ulice Fibichovy byl zakoupen Židovským Městem ze stejného důvodu. Navíc zde byl postaven i malý lazaret pro nemocné touto nákazou.
Staroměstský magistrát dal dne 16. 8. 1680 veřejný slib, že na tehdy založeném morovém hřbitově na Olšanech vybuduje kapli ke cti protimorových patronů – sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie. Kaple byla postavena stavitelem Jiřím Reysmannem v letech 1680-1682 v barokním slohu. Nad vchodem byl umístěn znak Starého Města s latinským textem, který zní: S.P.Q.A.U.P. EX VOTO EREXIT ANNO MDCLXXX = Senatus Populusquae Antiquae Urbis Pragensis neboli Městská rada a lid Starého Města pražského zbudovali roku 1680.
Vznik hřbitovů přispěl k dalšímu osidlování a rozvoji této oblasti.
Poznámka:
Čísla (popisná) v obci Olšany
V roce 1874 bylo evidováno na Olšanech 19 nemovitostí s následujícími čísly (popisnými) : č.1+2 – Libeňský dvůr – původně volšanský severně od rybníčka, č. 3 – domek u vstupu do Olšanského hřbitova po jeho levé straně, č. 4 – dvůr tzv. jurisdikční v Táboritské ulici, č. 5 – zámeček na vrchu sv. Kříže, č. 6 – mlýn Bezovka či-li Fliederműhle, č. 7 – zahradní domek vedle hospody U Zeleného stromu, č. 8 – domek U Smetanů, ve kterém bývala soukromá jednotřídní škola, č. 9 – zbouraná stavba, místo neuvedeno, č.10 – statek Direktorka, č. 11 – usedlost Červený dvůr, č.12 – stará fara u kostela sv. Kříže, č. 13 – nízký domek – lazaret u starého židovského hřbitova, č.14 – usedlost Reissmanka, č. 15 – sochařská a kamenická dílna, č. 16 – Olšanská škola v budoucí Táboritské ulici, č.17 – kovárna, č.18 – fara, č. 19 – hostinec U Zeleného stromu.
Do obce Žižkova přešlo v roce 1876 celkem 18 nemovitostí z Olšan a tímto krokem Olšany splynuly se Žižkovem.
HRADBY
V revolučním roce 1848 byla Praha stále označována jako hlavní město Českého království, ale vídeňské státní orgány jí od roku 1818 přiznávaly titul podstatně skromnější a to: město-pevnost-Praha (Stadt-Festung-Prag). Název odpovídal úloze Prahy ve vojensko-politickém systému habsburské říše, jako jedné z řady pevností chránících severní přístupy k hlavnímu centru mocnářství – Vídni.
Praha měla zvláštní ráz pevnostního města. Stále ještě byla uzavřena do bastionové hradby, která nejenže určovala hranice města, ale ovlivňovala i jeho život. Do města bylo možno vstoupit pouze ve dne několika branami. Na noc se v devět hodin večer všechny brány zavíraly těžkými dubovými vraty a otevíraly znovu až ráno, v pět hodin. V noční době nesměl nikdo bez zvláštního povolení vejít do města ani vyjít ven. (Opevnění bylo vysoké kolem 10 metrů a široké i přes 20 metrů. Jeho vnitřní konstrukci tvořila opuková zeď, na níž byl nasypán hliněný val, s cihlovým obložením a nároží zpevněna kamennými kvádry. Na vnější straně hradeb byl příkop, převážně suchý, hluboký pod úrovní okolního terénu asi 5 metrů, tj. oproti valům až 15 metrů a široký kolem 60 metrů. Některé úseky tohoto příkopu mohly být v případě válečného nebezpečí naplněny vodou. Potřebné zásoby, hlavně střeliva byly umístěny většinou v kasematech uvnitř hradeb, popřípadě ve zvláštních budovách v jejich blízkosti.)
Nedaleko dnešní křižovatky U Bulhara, když Praha byla ještě opevněna hradbami, se nacházely dvě brány. Starší gotická, nazývána Horská, byla zničena v roce 1648 a nově postavená barokní, se nacházela blíž k nynějšímu Senovážnému náměstí. Barokní bráně se také říkalo Nová nebo Vídeňská, protože z ní vedly cesty na Kutnou horu a dál na Vídeň.
Vrch Vítkov – stoupá od východu k západu – směrem k Petřínu až do výše cca 267 m nad mořem. Jeho temeno je přes 1 km dlouhé, místy i 50m široké. Podloží je tvořeno břidlicemi oseckými a křemenci, z nichž severní pruh křemenců tvoří vrch, jižní pruh pak výšinu nad nynější Rajskou zahradou.
Na západní straně vrchu Vítkova se nachází vyhlídkový altán, postavený koncem 18. století. Nejstarší vyobrazení altánu je na rytině vytvořené neznámým rytcem u příležitosti vjezdu Leopolda II. do Prahy Špitálskou branou 31. 8. 1791 ke korunovaci na českého krále. Podle viničných trhových knih, patřil altán k bývalé viniční usedlosti Červený lis, kterou z pozůstalosti koupil staroměstský knihkupec Martin Neureutter a ten ji časem prodal Josefu Hrabovi, bývalému hoteliérovi v Saském dvoře v Praze, který zde provozoval restauraci pod názvem Hrabova zahrada. Toto místo bylo lidmi oblíbené a časem dostalo pojmenování Hrabovka. Ve 40. tých letech 19. století se zde např. pořádaly bály a podobné zábavy.
Hrabovka byla také železniční zastávka, ke které vedly schody před odstraněným železničním mostem („Malá Hrabovka“) v Trocnovské ulici. Sloužila hlavně pro tzv. dělnické vlaky a za protektorátu byla zrušena. Nad nynějším divadlem „ Ponec “ čp. 899 se uchovala částečně ubouraná budova z komplexu budov usedlosti Miranka, čp. 70. V 19. století v těchto místech zřídil továrnu na výrobu náhražky kávy a řepkového oleje Josef Halla, kterou převzala firma Stabenow, vyrábějící zařízení pro cukrovary a pivovary. Podnik se v roce 1906 přestěhoval do Čelákovic, a tovární halu nechal upravit František Ponec na kino. Na zbytku parcely byly postaveny čtyři kubistické domy (čp. 753 patřilo původně předmětné továrně, čp. 1249, čp. 1251, čp. 1253).
HISTORIE OBCE ŽIŽKOVA A POZDĚJI I MĚSTA ŽIŽKOVA
První starosta obce Žižkova Karel Hartig zhotovil v roce 1865 tzv. regulační plán. Toto datum je považováno za rok založení Žižkova. Nasvědčuje tomu nápis na zvonu zavěšeném ve věžičce školy (čp. 400) na Komenského náměstí: „Na oslavu sv. Václava, ochránce národa českého L.P. 1873 v roku osmém po založení Žižkova věnován první škole občany žižkovskými.“ Za zakladatele Žižkova jsou s K. Hartigem považováni klempíř Ferdinand Kuhn z Karlína a krejčí Antonín Fanta, pražský měšťan, který byl majitelem domu čp. 115 u Vídeňské silnice, nyní Husitské.
Dva první schodišťové domy, které K. Hartig postavil u Vídeňské silnice, stojí dosud. Najdeme je se na severní straně v Koněvově ulici č. 2 /čp. 126 a č. 2a / čp. 128. Další domy začal Hartig stavět na parcele v tzv. rokli v usedlosti Velká Ševčíková č. 6. Uvedená rokle se rozkládala přibližně od domu čp. 69 v Jeronýmově ulici směrem k bývalé žižkovské tržnici. V ulici Husitské č. 45/ čp. 192, č.47/ čp. 191 a č.49/ čp. 160 stojí dodnes tzv. Hartigovy domy. V rohovém domě téže ulice č.43/ čp. 404, který byl původně třípatrový s věží, bydlel K. Hartig s rodinou. (Dům postavil na místě zbořené usedlosti Malá Ševčíková čp. 5. Ve 20. století byla přistavena další dvě patra, věž odstraněna a dům ztratil na vzhledu.)
Hartigovi se vyčítalo, že parcelace pozemků prováděl v nehygienických rozměrech. Málo se ví, že pracoval v souladu s tehdejším platným stavebním řádem z roku 1864. Pozdější oponenti a odpůrci mu vyčítali nejen domy samotné, ale i malé byty. Styl života obyvatel a expanzivní růst obce malé byty vyžadoval. Hartig malé byty obhajoval, protože po nich byla poptávka. Převážná část jeho výstavby v okolí Komenského náměstí zanikla v souvislosti s plošnou asanací Žižkova v 70. tých letech 20. století. Další domy se na Žižkově dosud nacházejí, a jsou v posledních letech stavebně upravovány. Tento stavitel celkem postavil a částečně i projektoval na Žižkově kolem 60 domů, včetně levé poloviny školy s čp. 400 na Komenského náměstí. (Průčelí školy projektoval architekt Jan Schulz.) Pravá polovina školy byla dostavěna v roce 1881.
Karel Hartig se narodil 4. května roku 1833 v Sedlčanech jako syn mlynáře. Hlavní školu navštěvoval v Příbrami, kde se také vyučil zednickému řemeslu. V roce 1848 a znovu v letech 1850-1854 měl studovat na pražské technice, ale v katalogu řádných posluchačů jeho jméno chybí. V roce 1854 složil u okresního stavebního úřadu v Benešově předepsané zkoušky a stal se stavitelem pro venkov. Byl zaměstnán na různých stavbách ve Vídni a v Linci. Dne 30. 10. 1865 se oženil s Amálií Stomeovou, dcerou Josefa Stome a jeho manželky Amálie Stomeové. Josefu Stomeovi, náležel jeden z největších statků v širokém okolí, statek Pražačka čp. 10. Počátkem roku 1865 vypracoval K. Hartig regulační plán, kterým se rozparcelovalo pole mezi Vídeňskou silnicí a vrchem sv. Kříže.
Karel Hartig po příchodu do Prahy nevynechal žádnou příležitost, při které by nedal najevo vlastenecké nadšení pro dobu husitskou. Byl veřejně činným občanem. Nechyběl při žádných akcích např. při založení pražského Sokola, Hlaholu, Umělecké besedy, pouti do Kostnice, oslav spojených s narozením mistra Jana Husa, stál při rozdělení původní obce Vinohrady, přejmenování vrchu Vítkova na vrch Žižkov, ale i při pojmenování ulic a náměstí, které se svými spolupracovníky navrhl, když se Žižkov rozrůstal. Téměř původní pojmenování ulic a náměstí ve staré části Žižkova zůstalo tak, jak bylo kdysi navrženo.
Rakouské úřady a jejich pražští přívrženci stojící starostovi Hartigovi v opozici, hledali způsoby ekonomického nátlaku, aby se ho zbavili. Rozpoutali proti němu pomlouvačnou kampaň spojenou s jeho aktivitami a Hartig, ač nevinen raději svoji funkci v roce 1878 opustil a odstěhoval se na Vinohrady.
Poznámka:
O proměnách krajiny v okolí Prahy za posledních 40 let, přednášel dne 12. 12. 1879 v Měšťanské besedě profesor archeologie na pražské universitě Jan Krejčí (1825-1887). Pamatoval doby, kdy po vykročení z městských bran se přišlo stromořadími k pěkně obdělaným polím, mezi samé zahrady s letohrádky. Místo nich obklopil Prahu labyrint započatých ulic s nedostavěnými, často do poslední cihly prodluženými domy, které svou vnitřní bídu rouhavě zakrývaly zvučnými názvy ze slavné české minulosti. Uprostřed polí a bývalých luk vyrostly činžáky dvou až tříposchoďové se sklepními byty, bez zahrádek, ba i bez dvorů, s neomítnutými štítovými zdmi.“ Tolik k pohledu pamětníka k tehdejšímu okolí Prahy.
V letech osmdesátých 19. století vyrostla obec Žižkov do velikosti města. To už k Žižkovu byla připojena obec Olšany. Výbor rady obce Žižkova přijal v prosinci roku 1878 návrh představitelů obce k podání žádosti o povýšení obce Žižkova na město. Císařským rozhodnutím ze dne 15. května 1881 bylo této žádosti vyhověno a tímto dnem se stala obec Žižkov městem.
Městský znak však byl městu udělen až po 17 letech, tedy 20. května 1898.
NEJSTARŠĺ A NEJZNÁMĚJŠÍ USEDLOSTI A STATKY
Pražačka čp. 10 : usedlost pod tímto názvem patřila co do velikosti a stáří k jedné z nejznámějších usedlostí Viničních hor. V roce 1862 činila výměra pozemků patřících k této nemovitosti 96 jiter 803 čtverečních sáhů. (1 jitro = 0,6 ha, 1 sáh na 2 = 3,61m). Usedlost tvořily čtyři stavby typické svým vzhledem pro zemědělskou činnost. Nacházely po levé straně nad usedlostí Ohradou směrem ke Karlínu. Jejich velikost byla dobře patrná a viditelná od vojenského cvičiště v Karlíně. Uvádí se, že Pražačka byla od roku 1800 v majetku Josefa Stomea. Po prodeji polí zůstaly z usedlosti jen budovy, které překážely nově budované komunikaci v těchto místech, a proto byly po roce 1945 odstraněny.
Ohrada čp. 11: usedlost pod tímto názvem se nacházela v blízkosti nynějších ulic Zelenky Hajského a Kališnické. Dá se říct, že tři nevelká stavení, která zůstala, stála téměř uprostřed hlavní ulice a překážela provozu. Byla v prvních letech 20. století, odstraněna.
Rožmitálka čp. 9 : usedlost se zemědělsky zaměřenou činností se v minulosti nacházela u bývalé cesty do Malešic. Našli bychom ji na rohu ulice Domažlické, na jižní straně pod vrchem Vítkovem. Tvořily ji tři budovy a měla zaniknout koncem 19. století a začátkem 20. století.
Čapková čp. 8 : usedlost stávala na jižní straně nynější ulice Koněvova, naproti Černínové. Podle Plánu Prahy a okolí, z roku 1840-1842 se jednalo o 3 stavebně spojené budovy, tvořící půdorys širokého písmene “ U “. Stavba patřila mezi pěkné usedlosti, kterou charakterizoval mj. menší zděný můstek, po kterém vedla cesta z hlavní silnice do usedlosti.
Parukářka čp. 39 : Zbytky bývalé usedlosti s tímto názvem stojí dodnes v těsné blízkosti ulice Jeseniovy, v ulici Pod Parukářkou č. 4. Původní název Parukářka je odvozen od výrobny paruk Jana Hrabánka, z let 1804 – 1825. V roce 1825 zde firma Sellier a Bellot vybudovala výrobnu a později továrnu na střelné zápalky a náboje. Nebezpečné úseky výroby, tzv. ládovny byly zabudovány do suterénu, pod zem. Výroba se z důvodu objemu výroby v roce 1936 přestěhovala z Prahy do Vlašimi. V dnešní době, je v jedné části budovy provozována restaurace „V Kapslovně“a další úseky byly přeměněny na byty.
Lidmonka čp. 34: jednalo se o malou usedlost obdélníkového půdorysu ve svahu vrchu Vítkova, nad usedlostí Smetanka východním směrem. Uvádí se, že zanikla v souvislosti s budováním a úpravami okolí pro zamýšlenou železniční trať v 19. století.
Smetanka čp. 7 : usedlost s tímto číslem popisným se nacházela nad budoucí žižkovskou sokolovnou. Ještě v polovině 19. století patřila mezi zajímavé stavby, jak vyplývá ze známé kresby J. Koutného. Před vstupem do usedlosti, na sloupcích brány, ležely proti sobě dvě sfingy, kterým se lidově říkalo panenky nebo panny. Obytné stavení bylo jednopatrové s mansardovou střechou a vikýřovými okny. Usedlost byla zbořena v roce 1874 při stavbě jednokolejné železniční trati Turnovsko-kralupské dráhy.
Zámeček s č. 5, Olšany – zámeček v minulosti majetek rytíře Josefa Jana z Neuberka:
Jednalo se o jednopatrovou budovu v obci Olšany. Místo, kde zámeček stával, se dávno stalo vzdušným prostorem, když jeho kamenné podloží bylo vytěženo a zpracováno na štěrk. Okna a vstupní dveře měl zámeček situovány na západní stranu. Zámeček upoutal svými obloukovými štíty, bílou barvou fasády, ale hlavně polohou, protože stával na vrchu sv. Kříže a byl z dálky dobře viditelným. Opuštěného zámečku město Žižkov použilo koncem 19. století jako infekční oddělení žižkovské nemocnice. Zámeček byl nakonec zbourán ze shora uvedeného důvodu po roce 1918.
Bezovka – Fliederműhle č. 6, Olšany a po přestavbě s čp. 586 v Žižkově:
Původní Bezovka, byl starý mlýn s průtočním rybníkem, kam lidé chodili za hradby města na výlety. Mlýn stával pod zámečkem v Olšanech. Původní stavbu, nechal zcela přebudovat kolem roku 1875 nový majitel na restauraci. Jednopatrová stavba s novým čp. 586 se nacházela částečně v ulici Rokycanově a zcela uzavírala ulici Prokopovu. Konaly se zde plesy, lidové zábavy, schůze, ale promítaly se i první filmy. Výbor rady Žižkova v roce 1908 Bezovku vykoupil, protože se už v té době počítalo s praktičtějším řešením ulic. K jejímu odstranění došlo z nedostatku financí až v roce 1936.
Reissmanka č. 14, Olšany:
Dvorec (větší statek) Reissmanka v Olšanech, se nacházel mezi olšanskou silnicí a kostelem sv. Kříže. Na východní straně (nyní Čajkovského ulici) byl ohraničen od zdola se táhnoucí vysokou zdí, za kterou v 19. století se nacházela dvě stavení a kaplička sv. Jana Nepomuckého. Usedlost byla pojmenována po majiteli a měšťanu pražském, Jiřím Janovi Reissmannovi z Riesenberka, který žil v 17. století a v těchto místech vlastnil nejen vinice, ale i chmelnice. Postupem času se pozemky prodaly a nakonec došlo k prodeji a zboření starobylého dvorce i kapličky. Na uvolněném prostranství byl koncem 19. století vybudován kostel sv. Prokopa.
Uvádí se, že roku 1719 nechal majitel Reissmann postavit tzv. Boží muka, ale časem se ukázalo, že se jednalo o sluneční hodiny. Sloup s hodinami byl umístěn původně v místech křížení ulic Štítného a Lipanské. V roce 1895 byly převezeny na Národopisnou výstavu do Stromovky a po jejím skončení do zahrady Kinských na Smíchov, kde jsou dosud.
Usedlost Velká Proutková čp. 2, nová stavba Husitská č. 11 / čp. 888, Praha 3 :
Tato viniční usedlost se nacházela u Vídeňské silnice, nynější Husitské v dolní části Žižkova, nad žižkovskými lázněmi. Tvořily ji 4 stavebně nad sebou spojené budovy. Ve druhé polovině 19. století byla usedlost zbořena novými majiteli a staviteli Karlem Winterem a Janem Chudobou, kteří v novostavbě otevřeli kavárnu „Na Proutkové“. V kavárně se vystřídalo několik majitelů resp. nájemců a její provoz byl ukončen ve 20. století. Scházeli se zde pražští spisovatelé a umělci. Nejznámější byli Jakub Arbes, Jaroslav Hašek a režisér a scénárista Karel Steklý.
Hrabovka, dům čp. 1, Trocnovská ulice č. 2, Praha 3 – Žižkov:
Hrabovka je nejstarším obytným domem na Žižkově, který zde stojí od roku 1730. Dům byl původně barokní vilou, kolmou na budoucí ulici Trocnovskou, s mansardovou střechou, ve které bydleli majitelé usedlosti pod původním názvem Červený lis. K usedlosti patřil i altán na Vítkově, který se nacházel na stejném pozemku. Jedním z posledních majitelů, byl Martin Neureutter, který vilu přestavěl do dnešní podoby, opatřil ji pavlačí a jiným tvarem střechy. Název Hrabovka vznikl po roce 1850, kdy budovu koupil Josef Hraba a zřídil u ní zahradní restauraci, s názvem Hrabova zahrada. Zkrácený název Hrabovka se pak vžil pro pojmenování celého území.
Miranka čp. 70, Husitská 24, Praha 3 – Žižkov:
Bývalá viniční usedlost s názvy Miranka, Miřanka, Halovka pod zde uvedeným číslem popisným a názvem měla v minulých stoletích celkem čtyři čísla popisná. Bylo to z toho důvodu, že se jednalo o poměrně rozlehlý pozemek, který vlastnili různí majitelé s různými výrobními záměry. Jak se uvádí v Katastrální mapě z let 1840 – 1842, byly to budovy s čp. 3, čp. 4, čp. 40 a čp. 70. Pozemek k původní viniční usedlosti byl ohraničen na straně západní tzv. Krennovými pozemky, východní hranici tvořily nynější ulice Jeronýmova a Blahníkova, severní hranicí byla ulice Husitská a jižní hranici tvořila velká část ulice Seifertovy. V 18. století koupil usedlost Václav Mirany a v roce 1832 obchodník Josef Halla. Ten zde nechal postavit malou továrnu na potravinářské výrobky – náhražku káva, řepkový olej atp. Dalším majitelem byl Rudolf Stabenow, který původní továrnu předchozího majitele odstranil, a v roce 1860 postavil továrnu na kovové výrobky. Ta ukončila činnost v roce 1905. V roce 1909 ji zakoupila městská obec Žižkov. Ze všech budov zůstala zachována klasicistní budova s čp. 70, které nechal východní křídlo ubourat R.Stabenow. Na pozemku, který zbyl po odstranění budov, byly postaveny čtyři kubistické domy.
Bronislava Svejkovská, květen 2014